Jurský svět 2026: týden, kdy jsme vyměnili pohodlí za dobrodružství
- Miroslav Smolej
- 18. 8.
- Minut čtení: 6
Od 9. do 15. srpna 2026 se tábořiště v Sebuči proměnilo v Jurský svět. Na sedm dní jsme vyměnili elektřinu a běžné pohodlí za stany s podsadou, říčku, les a společnou misi. A přestože celý týden provázeli děti dinosauři, ve skutečnosti byl hlavně o dětech samotných – o tom, co dokážou, když dostanou prostor něco objevit, překonat, vytvořit a zažít společně.
Program měl od začátku jasný příběh. V neděli jsme „přistáli na ostrově“, vytvořili expediční týmy a jejich vlajky, stanovili společná pravidla a vydali se na první lesní stezku. V dalších dnech následovala paleontologická výprava, archeologické vykopávky, výběh býložravců, vodní výzvy s Mosasaury, výběh masožravců a výcvik raptorů, hledání DNA speciálně vyšlechtěného masožravce i útěk před T-rexem. V pátek už bylo potřeba spojit všechny síly a zachránit Jurský svět, kdy expediční týmy pomocí šifer doktora Wu našly ukrytá vejce geneticky vyšlechtěných dinosaurů.
Nešlo o to porazit ostatní
Jedna věc byla pro koncepci kempu důležitá: týmy mezi sebou nebojovaly o to, kdo bude nejlepší. Každý měl svou roli ve společném příběhu a cílem bylo postupně získávat šifry doktora Wu a nakonec společně splnit závěrečnou misi.
Děti tak potřebovaly nejen rychlost nebo sílu, ale také schopnost domluvit se, rozdělit si úkoly, přemýšlet, orientovat se v terénu a využít to, v čem je kdo dobrý. Někde pomohla odvaha, jinde dobrý nápad, postřeh nebo vytrvalost.
Právě spolupráce místo soupeření pro nás byla jednou z nejdůležitějších součástí celého týdne.
Jurský svět bez zásuvky
Velkou roli tentokrát nehrál jen program, ale i místo, kde jsme jej prožívali. Sebuč nám nabídla něco, co se dětem v běžném životě nedostává každý den – pobyt uprostřed přírody bez elektřiny a bez obvyklého komfortu.
Bydleli jsme ve stanech s podsadou. Kolem nás byl les a říčka, ve které děti trávily velkou část volného času. Nebyl tu světelný smog města, zásuvka na každém kroku ani pohodlí, na které jsme zvyklí doma.
A právě tenhle lehký diskomfort měl svůj význam. Pro někoho bylo malé dobrodružství už jen poprvé usnout ve stanu s podsadou. Někdo zjistil, že zvládne ujít mnohem víc kilometrů, než si myslel. Jiný strávil po dlouhé době několik dní bez telefonu a zjistil, kolik věcí se začne dít, když obrazovku vystřídá skutečné prostředí kolem nás. A někdo udělal velký krok v tom, že se učil fungovat v kolektivu, domlouvat se s ostatními a respektovat jejich potřeby.
Pokrok zkrátka neměl pro všechny stejnou podobu. A ani nemusel.
Mapa nebyla jen rekvizitou
Jedním z motivů, který se programem opakovaně prolínal, byla orientace v krajině a práce s mapou. Hned při první misi děti získaly mapu ostrova a v dalších dnech ji potřebovaly při svých výpravách.
Nechtěli jsme, aby mapa byla něčím, co děti znají jen z hodin vlastivědy. Byla praktickým nástrojem. Bylo potřeba sledovat cestu, vnímat okolní krajinu, hledat správný směr a přemýšlet, kde právě jsme a kam se potřebujeme dostat.
Do tohoto konceptu přirozeně zapadl také celodenní výlet do Babiččina údolí v Ratibořicích. Historie tak nebyla oddělenou „výukovou částí“ programu. Stala se součástí skutečného místa, kterým jsme procházeli.
Když se dinosaurus objeví přímo před vámi
Jurský svět nám zároveň umožnil zajímavě propojit dva světy, které někdy vnímáme jako protiklady – přírodu a moderní technologie.
Telefon tentokrát nemusel znamenat odchod od reality. Pomocí aplikace jsme dokázali přenést dinosaury v životní velikosti přímo do prostředí, ve kterém jsme se pohybovali. Najednou bylo možné mnohem lépe vnímat jejich skutečné rozměry a představit si, jak by setkání s takovým tvorem vypadalo.
Technologie tak nebyla cílem ani prostředkem k zabití volného času. Posloužila jako nástroj, který dětem pomohl rozšířit skutečný zážitek.
Od vykopávek přes vodní výzvy až k tanci
Nechtěli jsme postavit celý týden na jednom typu aktivit. Někdo potřebuje běhat, někdo tvořit, někdo řešit problém a někdo se nejlépe projeví ve chvíli, kdy může něco vymyslet společně s ostatními.
Proto se v programu střídal pohyb, tvoření, příroda, strategie, tanec, práce s mapou, voda i večerní dobrodružství. Děti hledaly fosilie a prováděly archeologické vykopávky, absolvovaly vodní výzvy, výcvik raptorů nebo stezku odvahy. Společně jsme také natáčeli videoklip k hymně kempu a celý příběh vyvrcholil velkou Jurskou párty.
Vedle řízeného programu ale zůstával každý den také prostor, který neměl předem připravený scénář. Program s volným časem počítal záměrně. Právě tehdy vznikaly vlastní hry, rozhovory, koupání v říčce, nápady a vztahy. Děti nemusely být od rána do večera někým organizované. Měly možnost rozhodovat o části svého času samy – a nést za něj také přiměřenou odpovědnost.
Noc, na kterou se nezapomíná
Jeden ze silných okamžiků týdne přinesla sama příroda. V noci z 12. srpna jsme využili mimořádné srpnové oblohy. Některé děti spaly venku a společně jsme pozorovali noční nebe s padajícími Perseidy. Zážitek z noční přírody, tmy a oblohy nad hlavou patřil k těm chvílím, které se těžko plánují do tabulky programu – a přesto mohou v dětech zůstat mnohem déle než dokonale připravená hra.
A možná právě v takových okamžicích nejlépe funguje to, o co nám na kempu jde:
Neučit děti o přírodě pouze tím, že o ní budeme mluvit, ale dát jim možnost v ní skutečně být.
Když se odvaha nedá obejít
Jedním z nejočekávanějších okamžiků celého kempu byla noční mise v džungli. V Jurském světě došlo po bouři k elektrickému zkratu a bylo potřeba znovu nahodit elektřinu. Podle programu čekala děti tato mise ve čtvrtek od 22 hodin – v době, kdy už bylo tábořiště ponořené do tmy.
Příběh hry byl samozřejmě dinosauří. To, co při ní děti prožívaly, ale bylo naprosto skutečné. Vydat se v noci do lesa znamenalo vystoupit z bezpečí osvětleného tábořiště a potkat se se svou vlastní odvahou. Ve tmě totiž vypadají známá místa jinak. Člověk mnohem pozorněji poslouchá zvuky kolem sebe, nevidí, co ho čeká o pár metrů dál, a fantazie pracuje naplno.
Nešlo přitom o to nebát se. Odvaha pro nás znamená dokázat udělat další krok i ve chvíli, kdy určitou nejistotu nebo strach cítíme. Každé dítě mělo svou hranici někde jinde – a právě proto měl každý zvládnutý krok svou hodnotu.
Když se nakonec podařilo elektřinu v Jurském světě znovu nahodit, nebyla to jen splněná část celotáborové hry. Pro mnohé to bylo malé osobní vítězství.
Hodně klučičí energie – a prostor být klukem
Letošní skupina měla svá specifika. Výrazně v ní převažovali kluci a s nimi přišla pořádná dávka energie, pohybu, hlasitosti i potřeby akce. A my jsme se ji nesnažili za každou cenu krotit.
Když kluci běhali po areálu a po lese, řvali jako dinosauři, honili se, zápasili nebo potřebovali svou energii jednoduše dostat ven, dali jsme jim prostor být kluky. Samozřejmě v hranicích, které chrání bezpečí a respekt k ostatním.
Nechceme totiž vychovávat jen „hodné kluky“, kteří se naučí být hlavně tiší, poslušní a nikoho nerušit.
Chceme, aby z nich vyrůstali kluci, kteří znají svou sílu a energii, umějí je používat a postupně za ně dokážou převzít odpovědnost. Kluci, kteří mohou být divocí a odvážní, ale zároveň vědí, kde začínají hranice druhého člověka.
Příroda je pro tohle skvělé místo. V lese nevadí, když se potřebujete pořádně rozběhnout. Můžete zařvat jako T-rex, brodit se vodou, ušpinit se, něco stavět, překonávat překážky a zjišťovat, co vaše tělo zvládne. Energie, která se v jiném prostředí snadno stane „problémem“, tady dostává prostor a směr.
Zároveň s námi byla řada dětí úplně poprvé. O to důležitější bylo vytvořit prostředí, ve kterém si každý mohl postupně najít své místo. Protože ne každý přijíždí jako dobrodruh, který bez zaváhání vběhne do lesa, ujme se vedení skupiny a večer bez problémů usne v cizím prostředí.
Někdo potřebuje více času. Někdo povzbuzení. Někdo prostor. Někdo se učí ozvat a jiný se naopak učí ubrat a všimnout si, že vedle něj stojí někdo, kdo má hranice nastavené jinak.
Nešlo nám o to dětskou energii potlačit. Šlo nám o to dát jí prostor – a současně děti učit, že svoboda a síla jdou ruku v ruce s respektem k ostatním.
Každý si odvezl svůj vlastní Jurský svět
Když jsme v sobotu ráno uklízeli tábořiště a připravovali se na „odlet z ostrova“, nekončil jen příběh o dinosaurech. Končil týden, během kterého děti něco zvládly.
Někdo desítky kilometrů na vlastních nohách. Někdo první noc ve stanu s podsadou. Někdo několik dní bez telefonu. Někdo strach ze tmy, únavu nebo nejistotu v nové skupině. Někdo se učil více poslouchat ostatní a někdo naopak našel odvahu říct svůj názor. Tohle jsou věci, které se špatně zachycují do programu a ještě hůř měří. Právě proto jsou ale pro nás podstatné.
Jurský svět 2026 měl být dobrodružstvím plným dinosaurů. Byl jím. Zároveň se ale stal týdnem skutečné přírody, jednoduchosti, minimalismu, pohybu, tvoření, přemýšlení, spolupráce a společných zážitků.
Dinosauři byli příběhem, který nás provázel. To důležité se ale odehrávalo doopravdy.
Jurskou misi jsme splnili společně. Každý si z ní ale odvezl své vlastní malé vítězství.
Komentáře